Povídání pro Kočku, pro kamarády a podobně

Slunce v uších

S blížícími se křesťanskými svátky a stoupajícím stresem přijde vhod pohlazení po duši v podobě hezkých písniček. O jednom takovém vím léta, avšak správný termín se dozvím zásadně až po. Letos je mi ovšem známo už od října, že tradiční vánoční koncert bohumínské vokální skupiny Sluníčko se koná 18.12. v 18 hodin v kině. Tentokrát si to nemíním nechat ujít, jednak zpívají opravdu hezky a taky jsou to dlouholetí kamarádi a moc často v těchto končinách nevystupují.

V den D jsem se vzbudila s pocitem, že kdyby mě někdo zastřelil, cítila bych se líp. Typické chřipkové příznaky, avšak horečka žádná. S postupujícím časem, vhodně využitým k polehávání a popíjení horkých tekutin, jsem nabyla dojmu, že se to nepatrně zlepšuje a když teda mám normální teplotu, není důvod přijít o kulturní zážitek, na který se 2 měsíce těším. Syn nahlásil rovnou nezájem, dcera začala přemýšlet a vymýšlet až ve chvíli odjezdu. Konečný závěr - děti si pohrají se psy, my se vypravíme na koncert sami. Chvilku času u babičky využijem k odpolednímu kafi a po původní úvaze, že vzhledem k nepřesné představě, kde v tom Bohumíně to asi je, by bylo vhodné kolem pěti vyrazit, odjíždíme 17:20. Já ovšem pořád ještě v poklidu pod dojmem, že cesta trvá tak 10 minut (omyl) a že Radek ví, kde je náměstí, jen pak dohledáme kino. Pro jistotu ještě volám Otovi, jestli to najdem. "Přijeďtě na náměstí a pak mi zavolejte", zní odpověď. Fajn, jedeme. Posléze z Radka vypadlo, že si to asi spletl a to, co si myslel, že je náměstí, asi není ono a že teda nevíme, kam jedem. Že já si myslela, že Bohumín je v Rychvaldě a proto mě překvapilo, že se jede dál, už ani radši zmiňovat nebudu. Kousek za vjezdem do města začínáme uvažovat, jak dál. Asi nejlépe po hlavní. A budem se rozhlížet, co by mohlo vypadat jako náměstí. No dobře, ale tohle sídliště už jsme objeli dokolečka, kam dál? Druhý telefonát. Ota prý praštil s kytarou a utíkal nás vyhlížet ven, což sice nechápu, když jsme byli autem úplně jinde a netušili, odkud přijedeme, jak nás chtěl pěšky najít? Prý máme hledat výzdobu. Fajn, výzdobu vidíme, ovšem na pěší zóně, támhle jednosměrka... No, někam to auto zapíchnem a zkusíme to pěšky, je po třičtvrtě, už by to chtělo zrychlit. Radek opět volá, kdežto já odchytávám místní. Má to být tady kousek, cestičkou vlevo. Vyrážíme zrychleným krokem za zářícími vločkami a zvonečky. Hm, čemu tady říkají náměstí? Výzdoba všude kolem, ale jen rovné ulice. Tenhle barák vypadá, že by to mohlo být ono. Jo, jenže vchod zamčený. Ten druhý vede do hospody, třetí je ten správný. Jak to taky máme najít, když je to nejmenuje kino, ale Kulturní agentura Radost??
Mezitím opět volá Ota, kde proboha jsme. Uf, konečně zvítání a on se, chudák, upaluje převléct a nachystat. Sál dost narvaný, evidentně mají doma dost příznivců, ale místečko se ještě najde.

S malým zpožděním (ehm, fakt netuším, kdo ho způsobil) nastupuje Sluníčko na scénu. Jako uvítání zazní: "Nastal takový problém, já nemám kytaru. Ono tady byl takový trochu zmatek (je natolik hodný, že nebonzne, kvůli komu, třeba bychom od místních schytali) a teď nevím, kam jsem ji položil." Naštěstí mu ji syn David bleskem najde. Do toho komentář Lenky: "A já si dělala starosti, jak začneme, co řeknu, jak ten koncert uvedu..."" No ale zas je to aspoň netradiční." Následuje prezenčka, jelikož opravdu je v sále hodně kamarádů, Ota je vyvolává jménem... Pochopitelně ne všechny, to by asi do Vánoc nezačli. Písně různých žánrů přes folk, jazz, swing, cikánské prokládá Lenka průvodním slovem: "Měli bychom vám říct, co je za ten rok u nás nového: Tak například Láďa si koupil nové auto." Dodatek Ládi:"Za 6 tisíc. "A náš Edison Petr si dodělal další ze svých mnoha zkoušek a asi vás, dámy, nepotěsím sdělením, že jeho cena je již dnes 2200 Kč/h. Účtuje se to přes AutoCont. Ota, hm, co u něj... Už vím! Určitě měl ohromnou radost, že jsem si koupila na dnes nové šaty. A mé dítě mi řeklo, že v nich vypadám jako Batman." Ota: "Náhodou, já mám i něco svého - minulý týden jsem navštívil svého kožního lékaře... A on tady sedí taky, prosím tě, já vím, že jsem měl přijít na kontrolu, nechceš mi ty stehy vytáhnout hned, ať už tam nemusím?"

Druhá půlka koncertu patřila kapele BG styl. Kromě skvělého bluegrassu (což se dalo vytušit z názvu) zaznělo taky pár hezkých perliček:
"Přijel jsem a zastavil u jednoho staršího páru, abych se přeptal na cestu. Povídám: "Promiňte, nejsem zdejší, můžete mi říct, kde tady najdu kino?" Babička koukla nechápavě na dědečka, on zpátky na ni, tak si říkám, aha, to budou asi nějací Němci nebo Poláci a nerozumí mi. Najednou babička namířila prst a povídá: "Totok je kino!" Stál jsem metr od jeho zdi." Jé, Čenda mě opravdu potěšil, že nejsme jediní, kdo neumí najít v Bohumíně kino!
"My teď přidáme jednu, kterou si můžem zazpívat všichni spolu, ale nebude to koleda, s tím máme špatné zkušenosti. Vždy, když na koncertě zahrajem koledu, ženský vstanou a jdou mýt okna."
Při představování člena kapely:" Toto je jeden z mála lidí, kteří mohou o sobě oprávněně tvrdit, že nosí dobro po světě."
Mimochodem, kdo je neviděl coby horníky, prokopavší se k nám z Austrálie, taky o moc přišel.
Závěr patří opět Sluníčku s několika koledami a vánočními skladbami, završenými speciální a skvělou úpravou známé Ave Maria.

Bohužel vzhledem k času i mému stavu odmítáme pozvání do hospody, jelikož zakouřené prostředí by mě asi dorazilo a navíc musíme vyzvednout zpátky děti a dojet domů. Ota se ještě ptá: "A kde teda máte to auto?" "Někde tam u nějakého paneláku, snad ho najdem, tuším odtud byla vidět Billa." Natočí nás správným směrem, definitivně se loučíme a vyrážíme na zpáteční cestu. Po chvilce jízdy Radek konstatuje: "Aha, jedeme dobře, ale opačným směrem." Otočka a sbohem, Bohumíne, doufám, že za rok zas, ale už bez chaosu. Aneb, jak pravil u šatny Ota: "Příště zavolej o hodinu dřív." Tímto se mu ještě jednou omlouvám, nebýt takových hodných lidí, svět by byl pustý.

Fotodokumentace

Sepsáno pro Neviditelnou kočku

design: © Lucy, mail: lucia.novakova (a) gmail.com