Povídání pro Kočku, pro kamarády a podobně

Slunce v uších

Dlouhá cesta na západ (měla jsem nutkání napsat na jihozápad, ale bohužel by to nebyla pravda) probíhala vcelku bez závad, dvakrát drobná přeprška a jinak sluníčko či polojasno. Jen temný obzor v dáli dával tušit, že není všude zcela sucho. Ale celou dobu jsme se utěšovali, že určitě jedem do místečka, kde se modrá obloha probojovala přes černou hradbu mraků. Asi 30 kilometrů před cílem najednou totální tma, kroupy, slejvák... Ježišmarjá, kam to jedeme? :-/ Ale ne, to přejde, nemůže přece takhle lít pořád. Příjezd už v pohodě, vybalujeme za sucha, všechno je fajn. V hospodě slušná účast, myslela jsem, že valná většina přijede až v sobotu a první večer nás bude pár, ale kdepak! Hned získávám hlášení z několika stran, co jsme propásli: "Měli jste tady být, Petr s Mirkou se šli projít k vodě za úplného modra a za 10 minut se vrátili jak vodníci, fakt, úplně z nich crčelo, Péťa triko mokré i přes bundu, brýle zamlžené, no, pak vám to ukážem, Láďa je má vyfocený..."

Po ubytování v našem hotelu Hillary (chodba v druhém patře penzionu, ovšem pozor, s vlastní terasou) a večeři se pozvolna zapojujem do dění. Kromě hokeje pro chlapy, Alenčina pletení, povídání, postupně i hraní a zpívání jsou k velké radosti mé dcery k dispozici i elektronické šipky, vydrží u nich (na střídačku s dalšími dětmi) téměř celé 2 dny. Povede se mi ji odvelet na noční odpočinek v půl jedné. Nevadí, ráno se snad vyspím, už jsem nějaká nedospaná od minulého víkendu. Chybný předpoklad! Kromě toho, že se co hodinu budím (ale zas se při usínání kochám přímým výhledem na hvězdnou oblohu, což je krása a zároveň příslib hezkého dne), ráno iniciativně vstává dcera v půl osmé pod průhlednou záminkou, že jí svítí slunce do očí.

Pomalu se vyklubem, dole se to taky probírá. Snídaně nahlášena na devátou (dítě původně tvrdilo, že radši žádnou nechce, protože tak brzy rozhodně vstávat nebude), dodána po půl desáté. Opravdu krásný sluníčkový den zve na procházku, zajdem k vodě. Hanka se odmítá odtrhnout od šipek, tudíž ji zanecháme osudu. Někteří odvážlivci omočí prstíček, jedna zvlášť otužilá účastnice dokonce nohy po kolena. Poté se dožaduje grogu a přihlížející doporučují hotel na protějším břehu, prý stačí přeplavat, určitě tam mají. Mezitím už se postupně sjíždějí další a další. Vítání, povídání, posezení a čekání na hlavní hvězdy. Zvlášť bouřlivě byl oceněn příjezd vrchního alkoholického zásobovatele Míly Horáčka, který se okamžitě octnul v obležení a měl plné ruce práce - totiž - nalévání. Gábina mezitím zahajuje berlový floorball. Manžel mě naštěstí nestihne vyfotit, jak lovím míček pod Petrovým autem, ještě by mě někdo nařknul, že mu vypouštím gumy. :-) Po Brožovic příjezdu už ke zdárnému zahájení chybí jen jeden - nejdůležitější. Trochu zpoždění, ale kolem půl čtvrté konečně dorazí i Žalman a opět nezklame - v zápětí se spustí déšť. Počasí ráno tak nádherné se změní v proměnlivé pršavo, kdykoli se rozhodneme, že už by to šlo si vyjít. Přes 130 lidí se narve tedy do lokálu a vypukne hraní, čtení z nové knížky a povídání... Alenka se zeptá: "A teď mi řekněte, komu tady vadí, že prší?" Les rukou komentuje Jindřiška: "To byla blbá otázka!" Hlasy: "Já chci buřta!" "Tak rozložte oheň tady, dřeva je dost!" (Míněny lavice a stoly.)

Snad chvíli neprší, vyrážíme na slíbený nohejbal. Míla Horáček komentuje: "Oheň by možná šel, ale na hraní nějak moc prší." (Evidentně se mu do sportovních výkonů nechce.) Jasněže v zápětí zas začne krápat, ale už to nikomu nevadí, důležité je odhodlání. Tým Sněhurka a 7 trpaslíků (Jan Hlaváč a členové fanklubu) nastoupen v kompletním složení, strana hudebníků se nějak ne a ne dát dohromady. Nakonec se pro jakous-takous vyrovnanost odhodlají 2 trpaslíci dezertovat ke konkurenci. "A jedém! Rozhodčí, pískej!" "Ruka!" "Kup si anatomický atlas, tohle není ruka!" (ukazuje rameno). "Noha!" "Hlava!" "Kozy!" "Kolik to je?" "10:10!" "Ne, 13:7!" "Proč se netočíte?" "Nám by se zamotala hlava!" Zkrátka, je jedno, kdo vede, co se hraje, hlavně, že je psina. A pes taky. "Barde, vypadni!" Zcela zbytečný pokyn, jakož i několikeré vytlačení nadpočetního hráče z hrací plochy. Stejně to dopadá i s batoletem, obdrživším pokyn: "Kryštofe, odejdi, opusť hřiště!" Další hlášení rozhodčího: "Pauza! Pitný režim! Kdo chce chlastat?" Komentáře spoluhráčů. "Láďo, jak to hraješ, že stíháš i fotit?" Po ukončení zápasu Jindřiška navrhuje: "Mohli bychom teď dát volejbal!" "S touhle sítí?" "No, to bych došáhla!"

Pokračování hraní, Žalman podnětně navrhuje: "Dáme něco rychlejšího, třeba Barevný šál!" Pár lidí, navrátivších se z procházky, hlásí ustálené počasí a nastává konečně i přesun k ohni. Nemůžeme Alenu zklamat a je nutno opéct a sníst 150 špekáčků. Drobné přeháňky už otrlé nevyženou, skupinky se drží jak u plamenů tak i u vnitřního posezení se stálou vinnou obsluhou, nejvytrvalejší dočkají u ohně i rána. Kaťuša v podání Jindřišky a Petra nemá chybu, dusím se párkem.:-D Kdo chce, hraje a zpívá, kdo nezvládá, odsune se spát. Brožovi hlásí, že musí být ráno v 9 v lese, ale odporoučím se do hajan dřív než oni, někdy kolem druhé, je toho na mě opravdu už trochu dost a, koneckonců, Žalman taky v půl druhé šel. Snad se vyspím alespoň tuto noc, manžel s dcerou se odebrali kolem jedenácté, ráno někdy po deváté nás zřejmě někdo vzbudí.

Opět omyl, procesí H (Hlaváčovi a Horáčkovi) mi pochoduje kolem hlavy už od půl osmé. Alespoň se včas sbalíme a vyrazíme, čeká nás toho trochu víc než jen dojezd domů, bereme to ještě přes 3 jiné zastávky. Proto taky nejsem nadšená žadoněním dcery, že chce zmrzlinu s lentilkami, ale nakonec nátlak, jako klasicky, nevydržím. Po vstupu do restaurace se setkáme se smíchem hned prvních lidí, které tam zahlídneme sedět. Pravda, když jsme se loučili s ostravskými účastníky slovy: "Zas se brzy uvidíme", netušili jsme, že až tak. Bylo tím míněno setkání na čtvrtečním koncertu v Gamě, nikoli McDonald u Velkého Meziříčí. B-)

Cesta zpátky až na malinké počáteční zakufrování jinak v pohodě, jen má ospalost už mi nedovoluje vnímat ani mapu, ani krajinu, ani konverzaci... Ale stálo to za to, chce se mi brečet, že už to skončilo a zároveň jsem plná dojmů a radostí se vznáším ještě další dny. Jo, taky česnekové kafe manželů Novákových nemělo chybu.;-) Alenka si zalila ranní kávu do polévkového hrnku, půlku vypila, odběhla a na Láďův dotaz: "To tam máš polívku?" něco nezřetelného zamulala, což si Láďa vyložil jako souhlas, dolil česnečkou a mírně se podivil chuti výsledného produktu. Koneckonců, kdysi Jindřišku pár lidí přesvědčovalo, že v jisté čajovně nabízejí česnekový čaj...

První oficiální pokus psát zprávy na web Žalmanova fanklubu

design: © Lucy, mail: lucia.novakova (a) gmail.com