Povídání pro Kočku, pro kamarády a podobně

Komorník 24.9.2005

Po nedospaném týdnu, kdy zásadně přežívám stylem: předevčírem jsem šla spát včera, včera jsem šla spát dneska... není vstávání v sobotu ráno v půl čtvrté zrovna nejlepší nápad, ale co se dá dělat. Snad nebude vlak moc narvaný a nějak si ještě zdřímnu, jinak bych taky mohla večer tiše usnout bez varování. Na nádraží v poslední chvíli oberu Radka o bundu, jelikož jsem sice vzala nějaké to triko a svetr navíc, ale kdoví, kdyby se večer sedělo venku, třeba by byla zima.

Vlak je tady, nacházím lehce kupé jen s jedním cestujícím, který mě přímo vítá se slovy: "Tady je místa, můžete si i lehnout! " "To bych ráda, jsem totálně nedospaná. " Hned nabídky využívám. Bunda se hodí alespoň jako přikrývka, sice už jsem po týdnu mrznutí v práci trochu vytrénovaná, ale nevytopený vlak taky nic moc. Po chvíli přistupuje ještě jeden mládenec. Starousedlík se s ním hned dá do řeči. Kluk sem-tam odpoví a rozradostněný důchodce svůj řečopád ustavičně stupňuje. Ne, u tohoto opravdu usnout nedokážu, občasné zdřímnutí na 2 minuty není přesně to, co jsem si představovala. Po hodině si toho všimne a konstatuje: "Tady se asi moc spát nedá, že? Ale když tady mladej si se mnou tak hezky povídá a spát se mu nechtělo. " "Já bych si taky radši zdřímnul. " "Ale nevypadal jste tak, takový komunikativní! " Konečně aktivní horník ve výslužbě vystupuje a my zbylí alespoň na hodinu usínáme, než přistoupí další cestující. Pak už jen v sedě podřimuju a po deváté se probírám natolik, abych konečně mohla začít studovat návod k novému fotoaparátu, kterým míním zdokumentovat další události. Kousek před Jindřichovým Hradcem, kde přestupuji, volá Dita, že mi pošle naproti nějakého hezkého chlapa s autem, jelikož pěšky to mám z vlakového nádraží daleko. Sice bych to asi zvládla dojít, ale je to od ní opravdu milé.

Tak, kdeže je ten můj vlak? No, asi jsem se měla podívat, kam vlastně jede, ať se mi líp hledá. Na nádraží je plno ruchu, zeptám se prvního uniformovaného. "To je támhle vepředu ", mávne neurčitě rukou. Vydám se směrem, který považuji za naznačený a na koleji, o které jsem se domnívala, že je správná, najdu dva odstavené vlaky. Nevypadají na odjezd, spíš na nějakou předváděčku, to mě mírně zmate. Dalším dotazem zjistím, že mám jít na tu úzkokolejku za nádražní budovou. Vzhledem k tomu, že ten rychlík měl trošičku zpoždění a na přestup dle jízdního řádu vyšly 3 minuty, pociťuji lehkou obavu. Ale vlak tam stojí, je to v pořádku. On tam stojí ještě další čtvrthodinku. Besedou se spolusedícím fotografem (navázala jsem hovor, jelikož taky zrovna četl návod k foťáku, ovšem on má pravou zrcadlovku) se dovídám, že zrovna probíhá Den železnice, akce s parními vláčky a tak. Proto čekáme, až to všechno poodjíždí. Možná dobře, třeba bych jinak opravdu zmeškala a mohla pak volat Ditě, ať mi toho fešáka pošle rovnou do Hradce. :-D

V Kunžaku se na mě někdo z dálky usmívá, takže jsme se našli bez problémů. Přistupuje ještě jedna paní, která prosí o svezení, že spěchá. Alespoň nejede mazdička nevytížená. V restauraci sedí 3 lidi, v chatkách další 2... Kde je zbytek? Někteří ještě nevstali, jiní se šli projít, Dita s Madlou chystají bojovku. No nic, zahájím seznamování, nebudu tady koukat sama v koutě. Dozvídám se, že včera se šlo spát až dneska v pět, jelikož valná část účastníků byla na koncertě Devítky v Písku, který chytl lehké zpoždění, takže místo v jedenáct dojeli na místo až v jednu. Okořeněno ještě vyprávěním o poskytování první pomoci u dopravní nehody. To původně byl naplánovaný příjezd na pátek do 18:00. B-) Nad ránem prý bylo vyhlášeno, že ve dvanáct je sraz s dalšími pokyny. Pravda, poledne dávno pryč a půlka lidí nezvěstná. Naštěstí osazenstvo je mladé a aktivní, tudíž prozatím zahajujeme společné hry. Po různém tleskání, rozplétání a tvoření roztodivných uskupení a útvarů někdo přichází s nápadem: "Vytvoříme nápis Devítka, vyfotíme to a až přijedou, tak jim ho ukážeme!" Po velkém vymýšlení, tvarování a jiném hmýření a přeskupování dosahujeme uspokojivého výsledku. Jana výtvor vyfotí, i když prý jsme se tam vešli natřikrát. Chtělo by to funkci panorama, já ji na foťáku mám, ovšem zatím to neumím nastavit, stejně jako spoustu dalších věcí po prvním přečtení manuálu.:-)

Kolem půl druhé se konečně všichni najdou a po konzumaci - v některých případech oběda, v jiných snídaně :-D - vypuká slíbená bojovka. Ostatní už byli podělení, já jsem přischla do dvojice na krk Kondorovi. První úkol se řeší najednou - složit rozstříhaný nápis a vykonat pokyn. "Běž za obsluhou restaurace a požádej ji o pomoc!" Jenže můj řidič je žadonícími davy zaskočen a 5 minut mu trvá, než si vzpomene, že mu Dita dávala nějaké obálky. Nyní už po dvojicích vyrážíme na trasu. Sluníčko svítí, trasa kolem rybníka malebná, otázky nacházíme lehce, s odpověďmi je to někdy horší. Kolik má Jindřiška fléten? Kolik pojízdných aut vlastní Honza? (Story o Brožovic akci "Měsíc bez aut" a traumatu z Pardubic se dovídám až pak.) Kde bydlí Havrda? A jaké má přezdívky? Kolik má Bard fleků? (Prý 364) No, máme mezery ve vzdělání! Postupným pochodem doplňovaným focením se pomalu přesouváme na konec rybníka. Mezitím nás dávno došli Jája s Vlčetem a teď doháníme i Olinu s Kačkou. Už se vracejí, jelikož se jim nedaří najít další lísteček. Voláme Ditě a prý teď nějakou dobu nebudou. Dobře, postupujeme zpátky po druhém břehu a občas se rozhlídneme. Zdá se nám to už dost dlouho, začínáme tedy pátrat intenzivněji, postupně se rozdělujeme, rozcházíme různými směry. Probíhám po několika lesních cestičkách, vyptávám se místních chatařů: "Neviděli jste tudy jít..." - no, připadám si jako v Perníkové chaloupce. Alespoň jsem objevila lesní minigolf, pár kladných, pár záporných odpovědí a nakonec to vzdáváme a pokračujeme směrem do kempu. Až najdeme otázku, zjistíme, kolik jsme jich přehlédli. Á, konečně! A je to hledané číslo 10, no to se nám snad jen zdá, proč tak dlouho bloudíme? Rychle dojít trasu, kapela měla přijet kolem páté, což už je. Kdybych si večer při balení v předtuše nepouštěla skoro všechny alba, nebyla bych tak zděšená, že nejsem schopná si vzpomenout na první tři písně z každého. Ach, jo, to je ostuda! Při návratu už vidíme v družné debatě Brožovy i s Brožkovou a dalšími. Madla na nás hned vyhrkne: "A na bojovku! Aha, vy už jste byli, tak nic", poznamená zklamaně, když odevzdáváme papíry.

Po večeři vypuká hraní kombinované s dalšími soutěžemi. Vytahuji foťák a stativ, no hned je zasouvám mezi lavice, aby mi to v tlačenici o ústřižky fotek, co máme skládat, někdo neshodil. I tak se stalo, naštěstí bez následků. Pak se rozjede pantomima s tím, že co se uhodne, to se hraje. Dita mě překvapí. Přání a dárek od fanklubu a můžu si i vybrat písničku. Do toho už jede další hra - jeden člověk jde za dveře, zbytek se domluví na písničce, rozeberou si slova začátku textu a každý řekne větu, ve které je to slovo obsaženo. Jindřiška a Strážci majáků: "Proč já vždycky něco zapomenu! Šla jsem včera do lesa. Co jsem to měla udělat? Už bys ten název mohla uhodnout." Jin:"No, já teda nevím..." Honza:"Mám z tebe teda dost blbej pocit." Jin:"Když já fakt nevím... Počkej, a to je ta věta, cos mi měl říct?" Dita s Madlou radí:"Dej si dohromady tu první větu a tu Honzovu, to je dost dobrá nápověda." J:"Tak jak byla ta první? A cos to říkal, Honzo?" H:" Že mám z tebe teda dost blbej pocit." J:"No jo, no... A to je ta věta, cos mi měl říct?" Už je chudák nadobro zmatená, my se náramně bavíme a nakonec se nad ní zbytek kapely slituje a zahraje předehru. Přicházejí i místní muzikanti a repertoár se rozšiřuje o hity Když se načančám, Statistika nuda je, Hajný je lesa pán, Pramen zdraví z Posázaví... A další herní vložka. Každý z 25 ochotných zúčastněných dostane 25 papírků. Na první napíše větu, udělá si svou značku, podá dál. Druhý si ji přečte, překreslí na čistý papír značku a nakreslí danou větu, podá dál. Další na čistý papír překreslí značku a napíše nakreslenou větu... Posílám "Bard rád zpívá s flétnou" a nazpátek mi dokoluje "Bojím se ufonů". Ale to nic není, Olině z věty "Devítka je nejlepší kapela na světě" přijde "Mnoho spermií a jen jedna se chytne". A další hraní a zpívání, někteří až do rána.

Já kolem půl třetí zalézám do spacáku. V nevytopené chatičce nad ránem klepu kosu. Do toho mi zvoní mobil. Ach jo, asi jsem zapomněla vypnout budík, co jsem včera nastavila na odjezd. No jasně, tři hodiny. Moment, vstávala jsem v půl čtvrté... Aha, ne tři, devět! Nevstávám! Vyklubu se až v půl jedenácté. Stejně ještě půlka lidí spí. Ranní překvápko: Záchod v restauraci je ucpaný, naštěstí je asi 100m dál velká umyvárka se záchody i sprchami. Z kapely se první vynoří Honza. Po objasnění situace vykročí naznačeným směrem. Madla se zvenčí vrací s vytřeštěným zrakem: "Viděli jste to? On tam jel autem! Normálně nasedl do auta a jel do umyvárky!" V tu chvíli se najde i Jindřiška a hned jí referují:"Tvůj manžel jel do umyvárek autem!" "Jéžiši, a s tímhle já musím žít!" Míří k záchodu. "No počkej, ale ty ještě nevíš, že tam pudeš taky, protože tenhle nefunguje." "Hm - tak já mu zavolám, ať pro mě přijede." Málem jsme lehly smíchy pod stůl!

Po "snídani" už musím na autobus, zbytek je z Prahy a autama, můžou jet později. Cestou si mě prohlíží jedna z mnoha kolem se pasoucích krav, chvíli se i tváří, že by šla se mnou, ale stráň je strmá, raději zůstává na svém. Až později mě napadá, že to třeba nebyla kráva, ale býk a líbil se mu můj červený batoh.:-) Autobus má trošku zpoždění, ale neva, na přestup mám čtvrt hodiny času. Ve vlaku je naštěstí dost místa, z cestování v neděli odpoledne jsem měla docela strach, nerada bych postávala celou dobu na chodbičce. Přistupuje skupina skautů a víkend s písničkami se mi tím ještě trošičku prodlouží a oddálí návrat do šedé reality.

Fotodokumentace

Sepsáno pro devítkáčské fanklubáky

Povídání pro Kočku, pro kamarády a podobně

Menu

Komorník 24.9.2005