Povídání pro Kočku, pro kamarády a podobně

Výprava za Vánočními prázdninami v Telči 2005

     S nastávajícím prosincem ve mně narůstá nervozita nejen z toho, jak nezvládnu všechny předvánoční nákupy a úklidy a..., a..., ale také z blížících se Vánočních prázdnin v Telči, na které se každoročně těším a každoročně mi nevyjde tam zajet. Konec roku 2005 se, jako tradičně, začal zamotávat. Slibovaná dovolená, původně prý od začátku měsíce, pak od 12.12., posléze direktivně od 19. se tak nějak pořád posouvala, až jsem měla obavy, že se ještě něco vyvrbí na poslední chvíli i mezi svátky a odjezd bude ohrožen, ne-li znemožněn.

     Také vývoj událostí na stránkách Prázdnin v Telči je dramatický. Dcera totiž chce jet pouze za podmínky, že tam strávíme i Silvestra, jelikož v onen den se jí cestovat nechce. Původně nahlášený program - Jan Hrubý a Kukulín - najednou zmizí a prý to se Silvestrem vypadá bledě. Za pár dní opět trošku lepší zpráva, i když nekonkrétní, ale možná někoho mají. Během týdne opět hlášení, že to vypadá zas špatně. Následně, že je to lepší... Nakonec skvělá zpráva: Na Silvestra bude Pavlína Jíšová, ta v kombinaci s předcházejícími dny, kdy je Žalman a Devítka, představuje ideální variantu konce roku. Tedy rozhodnuto - jedem! V práci sice doháním na poslední chvíli, co se dá, ale povede se, abych měla hotovo a mezi svátky pojištěný klid. 22.12. končím, pak už jen dovolená, Vánoce a vysněné Prázdniny. Jsme domluveni i s Gábinou, že ji přiberem.

     Večer má Hanka lehce zvýšenou teplotu a bolí ji hlava. Rychle do postele, snad to je jen lehké nachlazení, které brzy vyleží. Ráno v půl páté teploměr hlásí 38,6 - to už moc zdravě nevypadá. A nějaká divná boule na hrudníku. Manžel s ní zajede k doktorce, protože já si v zimě s autem manipulovat netroufám. Asi to není nic vážného, ale po Vánocích ještě bude následovat kontrola, hlavně kvůli té vyboulenině. Doktorka prý užasle kroutila hlavou, že ještě nic takového neviděla. Další dny je jí evidentně líp, v podstatě už jen děsná rýma, boule se zcela viditelně zmenšuje, tak snad to nakonec dopadne dobře. Má se ukázat v ordinaci co nejdřív ráno, možná ještě bude muset na nějaké další vyšetření. No a kdyby náhodou nebyla zdravá? Domluvíme se nakonec, že pojedem případně bez ní, babička si ji na ty 2 dny vezme a na Silvestra se tedy vrátíme. "Takže uvidíme, co vám řekne doktorka v úterý." "V úterý?" diví se Radek. "Neříkal jsem úterý, máme přijít ve čtvrtek." "Čtvrtek? Devětadvacátýho?" zhrozeně se hroutím do křesla. "To už jsme měli přece odjíždět! Takže opět nejedem nikam, ach jo, no jako tradičně." "Třeba ji nikam nepošle, můžem to stihnout", uklidňuje mě lepší polovička.

     Syn projeví přání trávit další dny u babičky, protože tam má kamarády, s kterými hraje počítačové hry. Ne že by je doma nehrál furt zas s jinými. Dobře, manžel ho 26.12. zaveze a při té příležitosti poprosí svého bráchu, jestli by pro druhé dítě nedojel sem, ať nemusíme vyrážet do Telče ještě s další stokilometrovou zajížďkou. Švagr souhlasí, hned se mi vyhlídka jeví optimističtěji. Taky ještě můžeme zkusit variantu, že bychom ji vzali na kontrolu o den dřív, pokud ovšem ten čtvrteční termín není v důsledku dovolené paní doktorky. Večer má dcera opět 38,5 - no to snad ne! Pokud bude mít pořád horečky, nemůžem ji dát ani babičce. Co to může být, že se jí to takhle vrátilo? A další dny už zas nic, viditelně se uzdravuje.

     V poledne 27.12. mi Gábina SMSkuje, že jí není zcela dobře a raději nejede. Na jednu stranu je to škoda, těšila jsem se, že podebatíme, na druhou zas, v situaci, kdy do poslední chvíle nevíme, jestli a jak se nám podaří vyrazit, možná je to lepší. Nemusím mít ještě další obavy a výčitky z toho, že jsem někomu něco slíbila a nevím, jak to dodržet - i když momentálně to nevypadá zcela beznadějně.

     Jo, tohle jsem si evidentně neměla říkat! V půl čtvrté volá švagr SOS, že stojí u Tesca s nepojízdným autem plným psů. Radek se tudíž opět projede k babičce - už tam dlouho nebyl. Přední náprava v tahu a kdoví, co ještě. Nebo-li: švagr pro Hanku ve čtvrtek určitě nepřijede. I poslední naděje o ordinačních hodinách při mé kontrole dveří paní doktorky zhasla. Pochopitelně tam visí oznam, že 27. a 28. je zavřeno, špatné tušení mě ještě nikdy nezklamalo.

     Já malověrná už jen ze setrvačnosti balím, dobrý konec se mi jeví stejně pravděpodobný jako setkání s mimozemšťanem, světýlko na konci tunelu je strašně vzdálené. No, a ze samé lítosti jsem zapomněla pustit pračku! Takže ráno po budíčku nastupuji jako žehlico-sušicí systém. Dceru se výjimečně (kdo ji nezná, nepochopí, kdo ji zná, neuvěří) opravdu povedlo vzbudit a vážně se k doktorce dostala jako první. Výsledek: stejně by jí teď nikdo žádné speciální vyšetření neudělal, necháme to na pondělí, pak se uvidí. Takže v osm jsou zpátky, jen já jsem pomalá, teprve jsem dožehlila a dobaleno nemám. Nevadí, stejně jsme chtěli ještě dát kafe, mezitím dostrkám do tašek zbytky domněle potřebných věcí. Jistěže všeho 3x víc než je nutno, jinak by to u mne nešlo. Pokud vyrazíme do devíti, bude to naprosto v pohodě. Svět je zas krásnější.

     No, s mým klasickým zpožděním odjíždíme až kolem půl desáté, ale pořád dobrý. Švagr kolem desáté volá, jak to pokračuje a my radostně hlásíme, že už jsme za Frýdkem. Okamžitě následuje intermezzo: Před námi jel sněžný pluh, a to tak, že dost naširoko. Protijedoucí řidič se lekl, trochu víc uhnul a svezl se do příkopu. Naštěstí jen zadkem auta a nic se nestalo. Jen jestli je my zvládnem vytáhnout? Naštěstí jede kolem Avia, takže půjčíme lano a vytahujeme pouze tři malé děti z auta - pro jistotu, protože kromě jiného taky trochu teče benzín. Snad jen tím, že se nádrž naklopila, vytekl kousek vrchem. Všechno jde dobře, rychle zas přeskládáme drobečky z našeho auta do jejich. Celé to nezabralo ani čtvrt hodinky, alespoň máme zpestření. Jo, ještě boty, asi by dětičkám v tom sněhu bosky bylo zima. Po dojezdu do Petřvaldu, ať už s Křesťanem či bez, si Radek dá ještě jedno kafe a po čtvrt na dvanáct konečně vyrážíme doopravdy. Hlásím Alešovi, že nabíráme správný směr a pokud tam bude dřív, může raději držet místo, kdoví, jaká bude cesta a kdy teda dorazíme. Zpravodajství o počasí poránu moc nepovzbudilo, skoro všude sněžení, tchýně se podezřívavě ptá: "Vy máte odvahu někam jet?"

     Ale rosničkové se asi spletli, na cestu nám hezky svítí sluníčko (pro řidiče až nehezky). Kolem druhé už bychom i poobědvali, ovšem Motel nonstop nás nevítá, mají zavřeno až do 2.1. Domluvíme se tedy na zastávce v Jihlavě, protože cestou všude mají pouze poutače na McDonaldy. Chodíme, chodíme, hore po městě a normální hospoda nikde, tady šipka na McDonald, tam pizzerie... Ale my zrovna máme chuť na obyčejnou českou kuchyni. Žertem navrhuji, že budu muset zavolat Medvědovi, ať něco doporučí. Nakonec skončíme Na hradbách (ale ne jako bílá paní, normálně u stolu) a jídlo donesou překvapivě rychle, i když tam hotovky nevedou. Opravdu mě to potěší, po zkušenostech z naší skvělé hospody Na stadionu (už jsem kolikrát říkala, že tam nepůjdu, ale ostatní mě vždy přehlasují), kde se nedočkáme ničeho dřív než za hodinu a to ještě obvykle donesou něco jiného než bylo v objednávce... Porce ohromná, nemůžu to ani dojíst, sice ne typicky česká, ale alespoň to nejsou hranolky, těch už máme dost (minule dcera odmítla i smažený sýr - nevídáno). Ještě si projdu pár obchodů. Radek v trapném domnění, že brzy dorazím, jde do auta, sedí, mrzne a nadává. Před půl pátou odjezd (ježíš, fakt jsem si neuvědomila, že už je tolik!) a s rychle postupujícím stmíváním konečný cíl Telč. Poznatek pro ty, co jezdí na plyn: netankujte v Jihlavě, v Třešti je LPG o 1,70 levnější - no, pozdě.

     Zastavujeme na nějakém parkovišti u hospody a jdu se ptát, kudy na intr, jelikož jsme to od minula, pochopitelně, zapomněli. Dle vysvětlování odbočíme vlevo, pak ještě jednou (hm, asi to mělo být vpravo, hlava moje děravá) a za chvíli jsme ven z města. Tak tudy ne, přátelé, jenže jak zpátky? Vpravo se svažuje boční cesta se zákazem vjezdu, ale na otočení snad poslouží. Ouha! Zadkem téměř v závěji, předek prokluzuje... Snažím se zahnat černé myšlenky typu: teď tady navždy (nebo aspoň do jara) zůstaneme a Žalmany víckrát neuvidím. Babo, nepanikař, sama sis to zachaosila, tak se snaž. Zkouším tlačit, ale to by mi nesměly klouzat boty, že? Alespoň se auto trochu narovná a Radek může víc couvnout na rozjezd, posílá mě na cestu hlídat, jestli je volno. Po pár pokusech se to povede, takže zpátky do města a na dalším parkovišti opět dotaz. Pán nám doporučí blízkou poštu, kde už nás konečně nasměrují správně. Hurá, intr! Pochopitelně zamčený, vždyť je půl šesté pryč. Volám na číslo visící na dveřích a domluvíme se, že už je rozumnější jít rovnou na koncert, ubytování pak, nespěchá, určitě se vejdem. Dorazíme tedy do sklepa, kde je dav částečně uvnitř a další stojí před dveřmi. Chvíli mi trvá, než pochopím, že mám jít před ně, tihle neměli objednané lístky a čekají, co zbude. Zrovna jde kolem Aleš a hlásí, že místa máme vlevo relativně vepředu. Díky mu, jinak je tam fakt narváno! Ještě v letu popřejem našemu oblíbenému manažerovi k narozeninám a honem dovnitř. Usedáme, vydýcháme, sláva, je za pět minut šest, stihli jsme to, koncert může začít!

Fotodokumentace

Sepsáno pro Neviditelnou kočku

design: © Lucy, mail: lucia.novakova (a) gmail.com