Články a reportáže pro Folktime

Dva v jednom aneb mobily nechte zapnuty

Místní poutače hlásaly, že 12.5. v 19:30 v kopřivnickém kulturním domě vystoupí valašskomeziříčská kapela Docuku. Zatím jsem je naživo neměla možnost vidět a slyšet, znám jen klip Husle z hitparády pořadu Na moll a pár písniček náhodně zahraných v menšinových rádiích, takže mi zvědavost (a, koneckonců, i neúnavně zvoucí programový vedoucí kulturáku) velí vykonat něco ve stylu starých Římanů - abych mohla pronést alespoň to Veni, vidi.

Překvapení první: Produkce bude v hudebním sále - doteď jsem netušila, že něco takového máme.

Překvapení druhé: Zmíněným názvem se honosí místnost o velikosti zhruba dvou obývacích pokojů. Veškerý prostor téměř beze zbytku zaplňuje možná tak 50 židliček v necelých 4 řadách (poslední je jen poloviční kvůli umístění zvukařského pultu). Vzhledem k mým přecitlivělým uším, u kapel s bicími obvykle sedávám raději víc vzadu, začínám tedy mít trošku obavy o sluch, nenapadlo mě vzít si ucpávky.

Překvapení třetí: Hned na úvod se asi 30 přítomných diváků dovídá, že budeme mít za jedny peníze hned dvě kapely, protože akordeonista Roman Vavřík si přivezl s sebou i druhé uskupení, ve kterém účinkuje: Acoustic Rauš. První půlhodinka patří tedy folkrockovým baladám tří muzikantů. Kromě zmíněného akordeonu zní bicí Tomáše Borovičky a kytara Radka Koutného, který byl kdysi domovem u Mňágy a Žďorp. Přiznávám, že jsem o jejich existenci doteď neměla nejmenšího tušení a žádnou z písní neznám. Na první poslech by nezněly špatně, (pro mne ovšem v případě stažení intenzity zvuku na polovinu), škoda, že jsem nenašla žádnou jejich internetovou prezentaci, abych si dokázala ucelit útržky textu, které se mi podařilo v té decibelové směsici zachytit.

Po chvilce nutné k výměně kapel, přestavění nástrojů, mikrofonů a podobných nezbytných úprav začne už to očekávané.

Bohužel, překvapení čtvrté: mandolinistka a zpěvačka Lucie Redlová, na kterou jsem se těšila od minulého týdne, kdy jsem ji měla možnost také vůbec poprvé vidět živě na vsetínském křtu desky dua Žamboši, dnes nepřijela. Nevadí, třeba by se už na místní jevišťátko ani nevešla, někteří účinkující potřebují spoustu prostoru, jak později zjistím.

Lukáš Španihel, který je primášem zároveň i ve známé cimbálovce Soláň (a několika dalších), provází docela vtipně celým večerem. Hned na úvod prohlásí: "Jo, k těm mobilům jsme vám chtěli říct - klidně si je nechte zaplé, stejně neuslyšíte, že vám někdo volá."

A vypuká dechberoucí hudební smršť bigbítových úprav lidových písní z různých koutů světa. Ne nadarmo byli loni nominováni na Anděla v kategorii world music. Kromě klasických valašských si vyslechneme i směs z Jánošíkova kraje nebo úpravy a směsi tanců jižnějších, pro lepší identifikovatelnost pojmenovaných jednoduše třeba Rumunica či Hungarica. Ty nezadržitelně rozpohybují diváky a přední řady je přímo radost pozorovat, jak se krásně natřásají do rytmu jako jeden muž - doprava a doleva a dvakrát hop a zas dokola... Ale ani opačná strana sálu není zdaleka statická. Lukáš Španihel se nespokojí s obvyklým muzikantským podupáváním nohou do rytmu, on s houslemi pochoduje po půlce jeviště nejen při uvádění, ale i během svého virtuosního hraní. Ani "otec Docuku" Jiří Buksa nezůstává pozadu. Kromě toho, že střídá kytaru s heligonkou, tancuje, vykrůcá, zpívá, povídá, směje se a nějak mi hlava nebere, jak při tom všem stíhá ještě hrát. Pokusit se zachytit ho fotaparátem by byla složitá práce i v lepších světelných podmínkách, tady je to bez pravé zrcadlovky (kterou, žel, nevlastním) zhola nemožné, slušně osvětlený je pouze bubeník Karel Mikuš, sedící uprostřed, ale třeba kontrabasista Martin Kuchař tone na kraji v naprosté temnotě.

Jen velmi málo písniček je trochu klidnějších, vždyť také "docuku" znamená u Valachů "honem" nebo "rychle" a název plně vystihuje repertoár i evidentně nevyčerpatelný elán kapely. Energie proudí z pódia razancí atomového hřibu a zasahuje všechny až do konečků nervů, takže postrádám něco jako varování ministerstva zdravotnictví: Docuku způsobuje neovladatelné cukání.

Výzvy "Odhoďte židličky a pojďte tancovat" jsou vzhledem již popsanému prostoru - neprostoru naprosto nerealizovatelné, což je ovšem velká škoda. Tohle rozhodně není muzika k poslechu, bouřlivý taneční rytmus vás jako vířící tornádo nutí zvednout se ze židlí a nohy samy chtějí skákat a dupat a ... V tomto případě nám zbývá jen "tanec v sedě", tato kapela by opravdu zasloužila více prostoru fyzického, zvukového, tanečního, diváckého i mediálního. Trošku mám ušní problém trefně pojmenovaný samotným moderátorem: "Toto je takový komorní koncert se stadiónovým zvukem", ale neberte mě za etalon, ostatní přítomní si zjevně hlasitost produkce užívají a pochvalně se k ní vyjadřují nejen potleskem, ale i pískotem, dupáním, voláním, jásáním...

I já, koneckonců (po dvou dnech, když už mám pocit, že opět slyším normálně), zadoufám, že se najde příležitost vynahradit si to někdy někde v pořádně velkém sále či na festivalu, kde bude dostatek místa pro zvuk i tancování. Pokud máte byť jen kapku jižanského temperamentu v krvi, nenechte si ujít takovou skvělou tělu prospěšnou proceduru docukaturu - dámy vědí, že tanec je i dietology doporučován jako jedna z nejzdravějších pohybových aktivit.

Fotodokumentace

Psáno pro Folktime

design: © Lucy, mail: lucia.novakova (a) gmail.com