Povídání pro Kočku, pro kamarády a podobně

Únor na Bílý, Nováci šílí

Zima končí, sluníčko svítí, teploty avizují jaro a Jirka v pondělí odjíždí na školní lyžařský kurs. Nejvyšší čas alespoň jednou naši starou i novou zimní výbavu otestovat. Kam vyrazit? Radek pátrá na netu po vlecích. Komentář kamošky přes ICQ: "Jo, hledej, až je najdeš, hledej sníh." Neoddiskutovatelnou pravdou je, že ho zbývá ze dne na den míň, ale některá střediska ještě hlásí velmi dobré podmínky. Z večerního rozhodování mezi Bílou a Sachovou studánkou se kloníme spíš k druhé možnosti s chutí otestovat něco nového. Radkův nejapný dotaz: "Na kolik dáme budíka?" "Cožee??" Pochopil, že vstávat předčasně nemíním.

I tak mě těžké noční můry o výměně oken probudily na sobotu nezvykle brzy, před půl desátou. Jenže... Zbytek ještě nevstává. Potřebuji se probrat, najíst, dát kafe, abych mohla fungovat. Pak teda konečně zašít Jirkovi natrženou kombinézu, jelikož večer jsem to nezvládla. Rovnou také povolit gumu v pase, přecejen od předloni něco málo porostl a přibral. "Hej, vstávejte! Už máte nachystáno, co si oblíkáte?" No, poledne na krku, asi teda uděláme ještě špagety. Pořád trapně věřím, že se povede vyrazit alespoň kolem jedné, což považuji za nejzažší termín. Mezitím ještě kontrola stavu sjezdovky na netu - poznámka o zabláceném parkovišti nás zviklá a nakonec volíme Bílou, tam alespoň víme, do čeho jdeme. Na asfaltovém parkovišti bahno nebude (jen 10 cm vody, jak zjišťujeme později). "Já nemám podkolenky!" "Kde mám šusťákové gatě?" "Máš tu helmu?" "Já nemám hrubé ponožky!" "Proč mám jen pravou rukavici?" "Budeš ty boty šněrovat ještě dlouho??" No jo, snowboarďácké Jirka obouvá poprvé, nemá natrénováno. Vyrážíme tedy s obvyklým téměř hodinovým zpožděním a hlavou mi letí úvahy, jestli to ještě vůbec má cenu. Cestou pozorujeme podivný náklad auta před námi a tipujeme, co by to mohlo být. Vítězí Jirkova teorie o pojízdné nukleárce.

Nad nápadem zakoupit pouze 2 bodové lístky se náš mladík velice pohoršuje, to přece nebude stačit, on chce nejmíň 10 jízd. "Uvidíme, jak vám to půjde, podle toho dokoupíme další", uklidňuji ho. V duchu jsem přesvědčená, že nejspíš stačit budou, máme jen něco přes hodinu do uzavření sjezdovky a nevěřím, že ho vánoční dáreček napoprvé bude nějak skvěle poslouchat. Předpokládám, že si to nejdřív vyzkouší bokem, ale on se hrdinně hrne na vlek. "Sjedu tu modrou a pak půjdu na červenou", odhodlaně hlásá. Na kotvu se mu povede nastoupit snad lépe než nám s Hankou, i když problém jsem měla spíš s výstupem. Ve snaze uvolnit Hančinu stranu si zaháknu svoji levou nohu a ne a ne tu kotvu uvolnit. Nakonec vystřelí na poslední chvíli a bohužel trefí poblíž stojící holčičku, čehož si při pádu nejdřív ani nevšimnu. Snad se nic nestalo, ruka sice bolí, ale jinak vypadá v pořádku. Tak vzhůru dolů! Ale jak? Hanka s hrůzou zjišťuje, že od loňska zapomněla lyžovat. Jirka netuší, jak se vůbec na prkno postavit. Postupným sunutím, převážně po zadní části, postupují puberťáci kýženým směrem. "Já to nesjedu, odepnu lyže a dojdu pěšky" ozývá se Hanka. "Mamko, nes(cenzurováno) s tím foťákem teď!" zní z Jirkova směru. Třičtvrtěkilometrovou modrou sjezdovkou profičí jiní za pár minut, my nakonec chlapům o kousek ujedem, snowboarďák to roluje přes půl hodiny.

"Mě v těch botách strašně bolí nohy!", hlásí Hanka dole. Jo, ty (původně) moje boty sice mají přezky s mikronastavováním, ovšem jeho taje jsme doposud dostatečně neprozkoumaly a nějak se nedaří dostat je do stavu, kdy by netlačily nad kotníkem. "Dobře, vyměníme si je", navrhuji a sundávam ty,co si i s růžovoučkými lyžemi před pár lety vymohla a nakonec zbyly na mne. "Ale já chci stejně na snowboard!" "Prosím tě, vidíš, kde jsou chlapi, zatím sjedem znovu, ne?" "A já to pak nestihnu, to je nefér, já jsem chtěla taky ten snowboard vyzkoušet!" poslouchám fňukání celou cestou vzhůru a težce zápasím s nutkáním puberťačku z té kotvy vyklopit. Jelikož vyměněné boty o chloupek na ty původně moje carvingové lyže, které zásadně okupují mladší generace, nepasovaly, došlo k výměně celé výstroje, což jí umožnilo další protesty při jízdě. "S tím se nedá točit!" Blbost, jsou taky carvingové a navíc o kus kratší, mně se s nimi točí skvěle, ale brblat se musí, že? Třetí jízdu zamítne s uraženým výrazem, že počká na Jirku a stejně už to nestihne vystřídat a je to nefér a ...Jedu nahoru sama a cestou výkřikem popoháním chlapy k rychlejšímu sesunu. Naštěstí napodruhé už to Jirkovi alespoň trošičku jde.

Teď teprve vypuká správný chaos a koloběh! Aneb další přezouvání: Hanka si bere Jirkovy snowboarďácké boty, protože má i svoje, ale v autě - a to už by nestihla, Jirka si bere Radkovy lyžáky a moje lyže, Radek se pokouší narvat do těch Hančiných, jenže (to jsem tušila předem) nevazmóžno, nezbývá mi, než naklusat do auta pro jeho polobotky. Rychle zpátky, přesun výstroje dokončen a bleskem na vlek, zbývá 8 minut. "Rychle, rychle, řaďte se po dvou", vykřikuje nervózní vlekař. "Prosím vás, ona na tom ještě nejela, jak se nastupuje?" házím bezradný úsměv. Jednu kotvu necháme projet, protože on ještě rychle zachraňuje ty za námi stojící, co se optimisticky přihrnuli moc blízko a lehce to taky schytali po hlavě. U druhé pomůže, rozjedem se, jenže po 3 metrech mi Hanka visí mimo a beznadějně se pokouší narvat si kotvu zpátky mezi nohy. Už to v duchu vzdávám a přemýšlím, jak uhnout ze stopy, když vlek zastaví. Sláva, máme to, rozjezd taky ustojíme, teď ještě nahoře zdárně vystoupit. Cestou voláme na Jirku, ať na nás počká a poradí nám matný základ, co pochytil, leč marně, je v tahu.

Vrcholek přináší těžkou otázku: jak se to zapíná? (Na vleku musí jet samozřejmě s jednou botou odeplou) "No stejně jako ta první, ne?" opáčím. "Tu mi zapl taťka." "Fajn, tak se snaž." Ale jo, povedlo se. "A dělej, za čtvrt hodiny přijede rolba." No, jo, jely bychom, kdyby měla tušení, jak se alespoň postavit, prozatím to vypadá na permanentní zadkosun. Prima, povedlo se! Dokonce ujela 2 metry, než zase sedla! "Tak znovu, vstávej!" "To se ti řekne!" Opět o kousek blíž či níž. Po třetině sjezdovky už jí to na pravou stranu i trochu jde, ovšem přenést váhu na levou považuje za nemožné. "Nejeď do stopy pod vlek, už se tam hrne rolba", volám. "Nekřič na mě, když jedu, já neslyším a soustředím se na poslouchání a spadnu!" Jsme v půlce. Sjezd "sáňky" nebo "rolba", jak jsem si to pojmenovala, neboli jízda přímo dolů s prknem napříč pomáhá přibližovat se kýženému konci, i když se správným stylem má pramálo společného. Rolba jede dolů po druhé straně, zastavuje a chlap významně klepe na hodinky. Já stejně významně rozhazuji rukama, krčím rameny a ukazuji již opět na zemi se povalující dítě. Mávne rukou, jede níž, kde se ještě vyskytuje dalších pár opozdilců, aby je taky popohnal. Před poslední třetinou Hanka ztrácí síly a tvrdí, že jí to jde zase hůř. Vozidlo na úpravu trati opět postupuje nahoru, tentokrát přímo na ni. "Tak alespoň uhni, ať může jet! Nebo si to odepni a dojdi pěšky." "V těch Jurových botech nemůžu chodit, jsou mi velké, takže se zabiju a ještě rozbiju při nesení ten snowboard, což vám bude vadit daleko víc, než když se jenom zabiju!" Přesto se vypraví, ovšem pořád sype jedovaté poznámky. Po chvíli rezignuju a velím: "Nazuj si to teda zpátky, když myslíš, že to sjedeš." Poslední úsek je totiž dost strmý i na můj vkus. Položí prkno a... no jistě, tušíte správně, než nachystá nohu, placatá modrá věc se vlivem přitažlivosti zemské odporoučí do nížin. Vyřítím se za ním a trnu hrůzou, jestli ho doženu nebo někde zabrzdí nebo... Radegast je s námi, prkno poslušně zastaví na konci sjezdovky, uff. Rozflákonut se o plot či pod autem takto den před odjezdem, to by náš nadějný lev svahů psychicky nepřestál.

Pánská část výpravy už sedí v bufetu a diví se, kde trčíme (jakoby poprvé nejeli stejně dlouho). Rychle domů, Jirka v mokrém oblečení začíná kýchat. Až při vybalování rukavic žasnu, jak je dokázal totálně zmáchat. Po návratu se jen nají a usne, tipujeme, jestli nafurt nebo pak zas bude strašit v noci. Bé je správně, a navíc po probuzení kýchá a smrká už v jednom kuse, doufám, že ho stihnem čajíčkama a céčkem vykurýrovat.

Fotodokumentace

Sepsáno pro Neviditelnou kočku

Povídání pro Kočku, pro kamarády a podobně

Menu

Únor na Bílý, Nováci šílí