Povídání pro Kočku, pro kamarády a podobně

Slunce, moře, Itálie

Předem upozorňuji ctěné čtenáře, že toto NENÍ cestopis – pouze bábovičkovo-lopatičkové příhody jedné (snad relativně) normální rodinky. Milovníky toulek, přírodních krás a historie odkazuji na zcela jiné a hodnotnější využití času, který by zbytečně marnili tímto čtením.

K chaosu zvanému rodinná dovolená u moře jsme se prozatím odhodlali dvakrát. Pokaždé s jinou cestovkou, ale podobného zaměření, takže podruhé jsem již částečně tušila, co mohu očekávat. To je pro mou chaoticko-hystericko-pesimistickou duši alespoň malá útěcha, poprvé jsem z příprav šílela úplně, podruhé už trošku míň. 

Dovolená první:

Důkladné přípravy jsem zahájila v únoru zakoupením knížečky Italsky za 3 měsíce. Do června jsem se naučila počítat do deseti. Nakoupeny nové plavky, pro kluka brýle a šnorchl, 3 opalovací krémy OF25, spousta pytlíkových polívek a konzerv, kdybychom tam dostali hlad (přesněji řečeno jedna plná velká cestovní taška) – vařili nám českou stravu 3x denně, ale jistota je kulomet…

Cestovku z Litomyšle nám doporučila kamarádka pocházející z České Třebové, tudíž jsme domluvili s jejími rodiči hlídání auta, zaparkovaného před panelákem po 5 hodinové jízdě. Cesta autobusem nakonec míň horrorová, než jsem očekávala v tušení, že se určitě bude chtít mně nebo dětem na záchod jindy než v oficiální zastávku. A video je skvělá věc, stačí pustit Sám doma a všechny děti sedí zticha až do půlnoci, aby rodiče mohli v klidu spát. Zbytek noci slabší, děťátka v roztodivných pozicích nenechávají moc místa na sedadlech, ale ráno rozespalé vítá krásné sluníčko a dá se s tím žít. Po slovech průvodkyně:"A tady je naše pláž" třeštím oči na jakési bahenné slatiny a hrůzou ztuhnu (pravda, naposled jsem byla u moře před 15 lety v Chorvatsku a odliv na kamíncích vypadá prostě jinak...) Scenérii dovršuje dům s vymlácenými okny přímo naproti kempu. Přidělí nám stan č.1, hned vedle záchodků a kuchyně - jistým způsobem výhoda, akorát záchodky jsou šlapátkové, takže děti stejně chodí na nočník. Po 4 dnech se ale našly o 100m dál i normální. Sprchy solární, tudíž přes den horké, večer studené.

Nabídka fakultativních výletů: San Marino! "Děti, půjdeme se podívat na krásný hrad, nahoře na kopci je skvělý výhled!" V nadšení mě zchladí synův zdrcující pohled. "To je do kopce?!?" Fajn, za první výlet jsme ušetřili. Dále tady máme delfinárium - představení 15:00 a 21:00, čili návrat před půlnocí. To by naši chudáčkové maličcí (tenkrát necelých 5 a 7) nevydrželi, určitě by byli ospalí a nic z toho neměli, takže volíme odpoledne. NEVERMORE, pravil havran. Hlediště je sice jenom stíněné stříškou proti slunci, ale jaké pod ní v slunečném odpoledni vznikne dusno a smažno! K tomu klasické italské zpoždění - slabou hodinku, to už vypadají děti pěkně znechuceně! Pravda, oni něco hlásili, ale... Italštinu jsem nenastudovala a průvodkyně s námi nejela - proč asi? Po skončení objevujeme podzemní akvária s mořskými živočichy různých tvarů a barev a výhled na delfíny "zboku" - nádhera! Obdivujeme vše dosytosti a pak se vydáváme zpátky na naši loď. A hele, ona odplouvá! Hm, brali jsme si jen drobné, abychom moc nepoztráceli a nepoutráceli...Bude to stačit na autobus? A kudy k němu? Jaké číslo to kolem nás jezdilo? Naštěstí si nás někdo všiml a loď se vrátila! 

Abych neopomněla to moře... Hned první den dcera odmítla vejít do vody, když zahlédla kraby, prý se jich bojí. Povedlo se nám zmystifikovat ji tvrzením, že krabi lezou jenom u kraje a dál, kde kvůli zvířenému písku na dno nevidí, se už nevyskytují. Druhý den vane chladivý vítr a řádíme ve vlnách. Přitom pozorujeme dým a říkáme si, že to Italové s tím vypalováním trávy kvůli přípravě parkoviště vzali nějak moc vážně. Jelikož chladno nemiluji, balím se z pláže už kolem čtvrté odpolední. Cestou zjišťuji, že domácí ve spojení s větrem to opravdu přehnali a oheň přes drátěný plot úspěšně postupuje do kempu. Dobíhám ke stanům a dovídám se, že v táboře jsou akorát 2 lidi, co hasí: správce a pán ze stanu č.2, přičemž zbytek jeho rodiny nachystán k úprku se sbalenými kufry, jinak nikde nikdo... Naštěstí se plameny podařilo zlikvidovat včas. Mohli nás čekat zajímavé zážitky, oheň už sahal téměř ke kuchyňce (vlastně jenom takovému přístřešku z umělé hmoty) s plynovým sporákem a bombou... Třetí den si dcera vzpomněla, že jí vadí i šneci (velikost 0.5 cm), co lezou po noze a vícrát ji v moři nikdo nespatřil. Zbytek pobytu seděla na písku a plácala bábovičky... Synovi se cachtání v moři líbilo, jenom s plaváním na tom byl poněkud slabě, takže u břehu ani nepostrádal doma zapomenuté brýle a šnorchl.

Naštěstí nás čeká poslední výlet s možností namočit uschlé dítě - aquapark. Jsme fascinováni množstvím tobogánů a jiných atrakcí, děti po počátečném strachu vyzkouší i pár těch větších za vydatné spolupráce rodičovského tandemu. Jelikož naši neplavci s bídou přesahují vrcholky hlavy 1m vody v bazénech, nahoře stojí vypouštěč a dole lovič. Vzhledem k předsezóně se drží polední siesta s uzavřením tobogánů. Chystáme se zaplavat si alespoň v bazénu s vlnobitím, bohužel před prázdninami bez. Voda krásně čistá, i když chladnější, čersvě 1. den napuštěná, jenom... Hned u kraje nedopatřením zbyla už trošičku rozplizlá žabička. Dcera s brekem nahazuje zpátečku. "Možná jsi špatně viděla, třeba to nebyla žabička, ale spadlý lísteček" zoufale se pokouším zachránit situaci. " To nebyl lísteček, to mělo nožičky, jedna, dvě, tši, čtyži, buéééé" počítá uslzeně na prstech. Ach,jo, jdeme tedy na nanuka. Večery trávíme vycházkami kolem pobřeží do blízkého městečka. Přitom se proflákne, že "chudáčkům maličkým" nečiní pražádný problém vracet se do stanu kolem půlnoci, pokud je procházka spojena s přiměřeně ušlechtilým cílem - zmrzlina, autíčka, trampolíny...

Nadešel den odjezdu. Dcera se ve 12:00 rozmýšlí, jestli by se přece jenom neměla vykoupat. Mám spočítáno, že musíme nejpozději kolem půl druhé bleskem do stanu, dobalit a douklízet, v 16:00 si je přebírá další turnus a v 17:00 odjezd. V dusnu a horku při úklidu stanu málem omdlévám a vzpomínám na první 3 noci, kdy jsem cvakajíc zuby hledala další deku. Uf, všech 8 zavazadel sbaleno (taška s jídlem téměř netknutá), sbohem, Rimini!

Návrat na sever značně deprimující, již na italských hranicích zataženo a dál jen kumullus dekus celoevropus s permanentním lijavcem. Po nedospané noci v autobuse příšerná, nekonečná jízda domů, usínáme všichni, málem i řidič... Ne, prosím, příště odjezd z bližší lokality!!!

Sepsáno pro Neviditelnou kočku

design: © Lucy, mail: lucia.novakova (a) gmail.com