Povídání pro Kočku, pro kamarády a podobně

Slunce, moře, Itálie 2

Asi 3 týdny po návratu z dovolené začala dcera opatrně sondovat: "A kdy zas pojedeme k moři?" "Naco k moři, vždyť ses nechtěla koupat." "Já se budu koupat!" "Bála ses šneků a krabů!" "Už se nebojím. A pojedeme na stejné místo, víš, jak tam byly ty trampolíny..."
Tak tohle ji zaujalo nejvíc z celé Itálie! Další mořská anabáze se ovšem z různých důvodů konala až za pár let...

Cestovka s podobným zájezdem je nyní z Ostravy, auto pohlídá švagr. Domlouváme se dva týdny předem na způsobu a termínu placení, jelikož mezitím se chystáme i do jiného "zahraničí". V dohodnutý den nalézáme (po půlhodinovém pátrání, kde vůbec ta cestovka sídlí) na dveřích lístek: "Nejsme tady, vypravujeme autobus." Vrrrrr! Takže si dáme další den repete, tentokrát úspěšně. Proti zaplacení získáváme pokyny a doklady, akorát na některé dotazy paní odpovídá poněkud nevrle.
Po minulém fiasku s půjčeným kufrem, kdy jsem teprve po vybalení věcí doma s hrůzou nalezla zvenčí neviditelnou díru (a vůbec netuším, jak a kdy se nám povedla), raději nakupujeme dostatečný počet vlastních. Švagr při pohledu na jejich velikost vyhlašuje, že se přece musíme vejít do jednoho, jakoby mě neznal - manželova nejoblíbenější hláška při balení je: "Kdyby skříň měla kšandy, naložíš mi ji na záda celou!" Po úmorném a úporném přeskládávání se mi povedlo rozložit pátý kufr do čtyř zbývajících, přičemž šnorchl a brýle zůstaly pochopitelně schované pod ním. Jelikož inzerují polopenzi + hustou polévku k obědu, pro jistotu bereme i něco jídla, kdyby to nestačilo (asi půl kufru). Opět se mi při nakládání vybaví matčina slova: "Nechtěla bych být dítětem ve vašem autě!" Do kufru škodovky s bídou narveme 2 zavazadla a těmi dalšími jsme nuceni zasypat vzadu dětičky. Těch 30 km snad přežijí.

V autobuse se už mohou roztáhnout pohodlněji. Jako pohádka na dobrou noc vylosován Indiana Jones přes mé protesty, že je tam několik dětí, pro které se to nehodí. Noc trávím v polospánku, podvědomí přípomíná nedávnou katastrofu s požárem v tunelu a poočku sleduji přejezd téměř každého z nich po trase. Slunečné ráno - jak taky jinak, v Itálii - a vítá nás kemp. Pravda, zapomněli včas upozornit, že ubytováni budeme až kolem poledne a máme si nachystat plavky a vypadnout do té doby k vodě. Hrabu tedy na trávě zběsile v kufrech, než najdu veškeré příslušenství. Vyrážíme na průzkum moře a písku. Nějak na první pokus nemůžeme přijít na to, kam si vlastně smíme dát deku - všude provazy ohrazené, zahrazené a vyhrazené pláže... Časem se to vykrystalizuje - stačí zajít o chodníček dál, místa je na volné pláži dost. K obědu gulášek, k dalšímu uzené, v neděli kuře... Takže nejenom polévkami budeme živi! Radost končí s následujícím jídlem, kdy až do konce pobytu nastupují lančmíty a párky. Snídaně je v osm, což si důkladně zapamatujeme hned první den, kdy po probuzení ve třičtvrtě na devět následoval raketový start s děsem očích do kuchyně zeptat se, jestli něco zbylo. Pro příště to jistí budík a kdo se náhodou na jeho ječení vyhrabe, jde do fronty posbírat jídlo pro všechny, další se pak už probírají postupně, děti někdy i do půl desáté. Jsou ovšem i dny, kdy stíháme dojít na deset do kempového bazénu, na vodní aerobic. To se dceři líbí, může se předvádět. Každý večer probíhají takzvané animační programy, což jsou většinou různé hry pro děti, soutěže, skákací hrad, diskotéka... Nabídce zájezdů bezkonkurenčně vévodí Mirabilandia. Největší zábavný park v Itálii si naše děti nemohou nechat ujít! Ještěže se mám na koho vymluvit, jak bych jinak zdůvodnila, že se chci povozit na horské dráze? Ale do středy daleko, zatím si najdeme něco sami. Poblíž jsou dva malé aquaparky a pár skluzavek, jeden si vyhlídneme na pondělní odpoledne. Jirka řádí celou dobu na jakémsi nafukovacím pontonu, ze kterého systematicky padá, prý je to lepší než tobogán. My ostatní si užíváme radši skluzavek a vlnobití.

Úterý vyhlášeno dnem památek. (Po třídenním pátrání, jak se dostat do Ravenny, když u kempu jsem našla vypsaný pouze jeden autobus v nevhodnou dobu, jsem totiž konečně pochopila, že tam jezdí co půl hodiny městská.) Těším se na kostely a mozaiky, kterými je proslavená. Podle mapy chci vystoupit na náměstí v centru, odkud je všechno na dosah. Pozdě zjišťuji, že to zřejmě mělo být to staveniště s jeřábem. Autobus již zatím míří do sídlišť. No, neva, nějak se najdeme a vracíme se k cíli. Ehm, radši zde nebudu podrobně vysvětlovat své orientační schopnosti, stačí konstatování, jak jsme obpochodovali historický střed komplet dokola, než jsme se do něj dostali. Vsuvku s Jirkovými požadavky na záchod, zakončenou zoufalou rezignací: "Schovej se za tamten barák!" snad radši taky vynechám... Konečně nacházíme postupně San Vitale, hrobku Gaie Placidy, nového Svatého Apolináře, sv, Františka, Kapli sv. Andrey .... Bývalé hlavní město Byzancie a zároveň vyhlášené město mozaik má co nabídnout. "Děti, líbil se vám ten chrám? Že tam měli hezkou výzdobu?" "Jo - a kdy půjdem na tu zmrzlinu?" neopomenou připomínat na každém rohu. Nezbývá než kuturu přerušit a chladivé osvěžení zakoupit. Po celoodpoledním pochodu klasickou večerní vycházku do městečka na trampolíny a formule radši vynecháme.

Nabídka fakultativních výletů: San Marino! "Děti, půjdeme se podívat na krásný hrad, nahoře na kopci je skvělý výhled!" V nadšení mě zchladí synův zdrcující pohled. "To je do kopce?!?" Fajn, za první výlet jsme ušetřili. Dále tady máme delfinárium - představení 15:00 a 21:00, čili návrat před půlnocí. To by naši chudáčkové maličcí (tenkrát necelých 5 a 7) nevydrželi, určitě by byli ospalí a nic z toho neměli, takže volíme odpoledne. NEVERMORE, pravil havran. Hlediště je sice jenom stíněné stříškou proti slunci, ale jaké pod ní v slunečném odpoledni vznikne dusno a smažno! K tomu klasické italské zpoždění - slabou hodinku, to už vypadají děti pěkně znechuceně! Pravda, oni něco hlásili, ale... Italštinu jsem nenastudovala a průvodkyně s námi nejela - proč asi? Po skončení objevujeme podzemní akvária s mořskými živočichy různých tvarů a barev a výhled na delfíny "zboku" - nádhera! Obdivujeme vše dosytosti a pak se vydáváme zpátky na naši loď. A hele, ona odplouvá! Hm, brali jsme si jen drobné, abychom moc nepoztráceli a nepoutráceli...Bude to stačit na autobus? A kudy k němu? Jaké číslo to kolem nás jezdilo? Naštěstí si nás někdo všiml a loď se vrátila!

Ráno nás už čeká chystání do vytoužené Krajiny zázraků. Ovšem kořeněné nemilým překvapením. "Mami, já neslyším", hlásí Hanka po probuzení. No nazdar, ucho ucpané - mazem či hnisem? Nějaký následek koupání? Začínající zánět středního ucha? Teplota v normálu, ucho po vyčištění vypadá jakž - takž, co teď? Mám se pokoušet shánět italského doktora, s kterým se nedomluvím, nebo to přejde? A může teda na ten zájezd?
S blížícím se polednem dítě vypadá normálně, takže pro jistotu vatu do uší a jedem na kolotoče. Hanka se nejvíc těší na Katun - invertovanou horskou dráhu, co má visuté sedačky a jezdí různé otočky a protočky všemi směry, chvílemi i rychlostí 105km/h. Jenomže ji tam pustí, až bude mít 145cm a 12 let, takže smůla.

Jinak ovšem je toho na vyblbnutí dost. Vstupné sice pořádné, ale pak už všechny atrakce i představení v ceně. Máme co dělat, ať to do jedenácti v noci, kdy se park zavírá, vůbec stíháme. Kromě spousty různých vozítek skoro každou hodinu někde nějaké vystoupení - lední revue, skoky do vody, kaskadéři s auty a motorkami... (Pro zvědavce: www.mirabilandia.it) Akorát jsem nepochopila rozdělení atrakcí. Family express, nejoblíbenější dráha našich dětí, vhodný v doprovodu rodičů i pro batolata od 90 cm, nejede zrovna o moc pomaleji než velká dřevěná dráha, kam pouštějí až od 12 let. O šílených vozíčcích zvaných Pakal (asi vhodných zejména pro taková paka, jako jsme my) škoda mluvit, zatáčky 180° pokaždé hrozí vyhozením dítěte ze sedátka - prý taky vhodné od 90 cm, to vážně netuším, jak bych tam takové dítě držela, měla jsem co dělat se sebou a našimi většími, co už se umí zapřít fest.

Od jedenácti stepujeme na parkovišti, autobus nikde. Snad na nás nezapoměli, spousta dětí už usíná, některé zas hrají na honěnou, padají do bláta a podobně, než se konečně se skoro třičtvrtěhodinovým zpožděním dostaví. Řidič odmítá naložit nejzablácenějšího chlapečka (ne, nebyl to náš, ten se zásadně nehoní ani nevyvíjí jiné rychlejší pohyby) s odvoláním na ranní jízdu do San Marina, prý už by to nestihl vyčistit. Po důrazném objasnění, že za to může on, jelikož kdyby přijel včas, dítě by takhle nevypadalo a částečném osušení inkriminovaného jedince s hlasitým nadáváním rezignuje. Poslední dva dny už se ochlazuje, je konec prázdnin, slunce, vody i zážitků. Na čtvrtek v plánu vyjížďka lodí - zjišťujeme, že přebývají peníze, je třeba s tím něco podniknout. A taky už je pod mrakem a vlny, na koupání se nám to nezdá. Hm, jenže při vlnách loď nejezdí, což se dovídáme těžko-horko z italské gestikulace kolemjdoucích domorodců po skoro hodinovém zbytečném čekání, takže nic, můžem utrácet po městě. Děti si s nadšením pořizují pravý italský suvenýr - červenou vlajku s koníkem. Večer pobíhají po kempu s radostným pokřikem: "Ferrari, Ferrari!" (Doma pak asi půl roku tahanice o vlastnictví, načež se teď válí někde v prachu, pochopitelně.) Před nástupem do autobusu už dokonce oblékám dlouhé kalhoty, je pod 30° a to po předcházejících vedrech vnímám jako zimu. Po příjezdu do Ostravy nás ovšem teprve vítá pravá střední Evropa: 12°C a déšť (ten vlastně začal hned za italskými hranicemi). Výsledek: celá rodina ulehá na marodku s antibiotiky. A to ještě netušíme nejhorší, ale o tom zas jindy.

Sepsáno pro Neviditelnou kočku

Povídání pro Kočku, pro kamarády a podobně

Menu

Slunce, moře, Itálie 2